Úvaha o zlomeném klíči

Když jsem se na štědrý den večer vracel domů, chci vejít zadním vchodem (od silnice) ale ejhle, nejde to. Nešlo zastrčit klíč do zámku. Hned jsem to tušil – nebylo to poprvé. V zámku byl zlomený klíč. No co se dá dělat. Takže obejít, předním vchodem dovnitř a bylo to.

Tento dům trpí klíčovými a zámkovými problémy chronicky. Tohle se nestalo poprvé. Proto jsme připravení a máme náhradní zámek. Výměna mi i na štědrý den trvala 10 minut. Jednoduché.  Ale nechápal jsem to. Nechápal jsem, proč nikdo nepřišel, že se mu zlomil klíč a že je třeba to opravit.

Nechápal jsem to o to víc, když jsem se později dověděl, že ten zlomený klíč tam byl delší dobu a dokonce ani nikdo z příchozích přinucených k obcházení nezazvonil nebo nenechal lísteček, že se něco děje. Stali jsme se společenstvím, jsme tedy sobě navzájem společníky, ale v praxi to jde poněkud do prázdna. Že by se někdo ozval, pomohl, přispěl – bohužel.

Zámkový problém je trvalým neuhem. Nejde jen o jeden zlomený klíč. I do opravených předních dveří se stále někdo dobývá, dřevěný hrana dveří v v okolí zámku je velmi poničená. Přední fabka musela být koncem léta kompletně opravená, že do ní někdo kromě klíčů strkal šroubovák, bylo víc než jasné.

Takže mé přání do nového roku – když už jsme ti vlastníci a společníci, nebuďme lhostejní. Protože tak, jak tu budeme bydlet, je jen na nás.